Předchozí
1 z 5
Další

Za svůj největší úspěch považuji to, že se o své psy dokáži postarat až do jejich konce. I když je pes starý a nemocný, tak je to můj parťák, který pro mne pracoval celý svůj život a já ho teď, když se blíží jeho konec, nenechám na holičkách, říká Jana Henychová. Jana se na své „haskouny“ musí spolehnout v těch nejtvrdších podmínkách. Nejde o pár kilometrů, ale o stovky a tisíce. Na ledu, ve vánici, v mrazu.

Jana Henychová.Zdroj: Deník / Lenka Brabencová

Rodačka z Jablonce žije na Horním Maxově. Psi jí učarovali už jako holčičce. Na výlety na kole po Jizerkách začala jezdit s prvním psem před 20 lety. Její oblíbený spisovatel je Jack London. Ale šlape mu tvrdě na paty, napsala totiž svou knížku: Maxovské husky pohádky.

Jana Henychová.Zdroj: Deník / Lenka Brabencová

„Vystartovat se svými psy na tisíc kilometrů představuje už samo o sobě dost velké odhodlání. Tyto dlouhé závody mají svoje kouzlo, protože jedete krajinou, kde dlouhé hodiny nepotkáte živáčka a srdce se vám svírá úzkostí z pohledu do nekonečnosti. Jindy se nemůžete nadechnout, protože vám vichr strhává vzduch od úst a ruce mrznou, až se chcete zakousnout do věže saní,“ svěřuje se Jana.

Jana Henychová.Zdroj: Deník / Lenka Brabencová

Někdy se povede závod dokončit a někdy ne. O to tady vlastně ani nejde. Tady jde o to, jak Jana říká, že si to můžete prožít a být tady! Vždy je důležité dokázat vyhodnotit situaci, a uznat že to dál prostě nejde!

Jana Henychová.Zdroj: Deník / Lenka Brabencová

„Pokud se do cíle dostanete, tak je to sice fajn, ale vždy to nemusí přinášet pocit euforie. Může to také přinést pocit smutku, protože přijde otázka: A co teď?. Ono na tom asi něco bude, když se říká, že cesta je cíl.“

Jana Henychová.Zdroj: Deník / Lenka Brabencová