Vždycky je v tom pořádná dávka nostalgie, když něco nenávratně opouštíte. Ve stínu buku v Panské zahradě, v době, kdy nebyl park v takovém krásném (sic!) stavu jako dnes, jsem kouřil jednu ze svých několika málo marihuanových cigaret v životě. A pak jsme hráli fotbal, to bylo peklo! Ale chodil jsem tam i randit nebo se jen tak posadit na lavičku. Panda po příštím týdnu bude vypadat jinak, o tom žádná. Zřejmě každý rozumně uvažující člověk ale musí uznat, že nelze jinak. Pokud by buk zůstal, byť po prořezu, nebude bezpečný. A myslím si, že právě o to v Pandě jde. Pokud máte jiný názor, mrkněte sem tam do Pandy, kolik tam je dětí na herních prvcích. A má být ještě lépe. Přestože není tedy třeba truchlit, já stejně budu. Stejně jako budu truchlit za starým domem, kde jsem prožil dětství, který moji rodiče opouští kvůli tomu, že již nezvládají údržbu. Ale takový je život. Odměnou za pokácený buk nám budiž bezpečnost a úsměv na tvářích našich dětí. Možná jsem patetický, ale mě to poražený buk dokáže nahradit doslova přetékající měrou.