Protože jsem v produktivním věku, čas mi neplyne klidně, nýbrž je splašený, schvácený, překotný, mnohdy dramatický či dynamický. Většina podnětů, jak naplnit svých „dvacet čtyři – sedm“, je smysluplných, naléhavých a radostných. Je přece naplňující setkávat se s lidmi, povzbuzovat, utěšovat, budovat a tvořit, pečovat i slavit. Více než kdy jindy jsem si plynutí času uvědomil nedávno na pohřbu. Je čas rození i umírání, čas radosti i smutku, čas boje i čas míru, čas práce i odpočinku. Každá chvíle přináší ten správný čas na něco. Nadchází čas na Vánoce, tedy na dny odpočinku, vzájemnosti, štědrosti, usmíření i nového začátku. Nenechávejme si utéct tento čas.„Kde je tvůj poklad, tam je i tvé srdce,“ praví biblická moudrost. Uvažoval jsem, co je mým skutečným bohatstvím, které „mol ani rez neničí“. Pro mne osobně je to domov jako souhrn vztahů a míst, která nesou můj otisk. Je to výchozí bod i cíl mých cest. Ten, kdo nemá domov, může ho začít vytvářet. Je to možné a uskutečnitelné.Někdy máme vzácné bohatství doslova nadosah, stačí natáhnout ruku, vyslovit přání, učinit drobný vstřícný krok. Bohatství nám samo přichází vstříc. Stále hovořím více o vztazích a hodnotách, než o majetku nebo moci. Často ve vztazích čekáme jeden na druhého, až udělá vstřícné gesto, jako první přijde, aby se usmířil nebo dohodl, nebo vyznal svou lásku. Co letos nečekat a jít vstříc příchozímu, projevit zájem nebo ochotu?„Čas vzácný nám přišel.“ Není a nebude prost dramat, nepochopení a vší té realističnosti života. Je však vzácný pro citlivost našeho srdce, pro touhu po krásném životě a pro naději na nový začátek a vůbec na trvalou radost.

Petr Šabaka, vojenský kaplan posádky Liberec