Tak by ses můj milý dědo zase asi něčemu divil. Poštovní úřad v naší vesnici chtějí zrušit, a prý si máme dopisy donášet mezi čtvrtou a půl pátou k hospodě. Za komančů jsi vyhrál soutěž coby pekař za nejlepší, nejchutnější a nejvoňavější pecen chleba. První cenou byla poukázka na Spartaka, pamatuješ na ladné oblé tvary nádherného automobilu? Jenže ouha, partaj zjistila, že vlastníš starou předválečnou fordku, tedy jsi mobilní, a poukázku obstavila. Tehdy jsi klel na adresu partaje jako pohan a nebál ses vynadat soudruhům do tváře. Po „sametové“ revoluci začali rodinné domy obcházet různí prodejci všelijakého nádobí, vysavačů a zaručeně zdravotních dek. Jednoho dne také zazvonili na tebe. V klidu, opřen o hůlku, jsi páru ve středních letech naslouchal o výhodnosti jedinečné nabídky koupě hrnců. Poté ses zeptal, zda už skončili, a když přitakali, pozvedl jsi hůlku a hnals je přes celou vesnici. Stejně jsi naložil s agitátory nejmenované respektované sekty i obchoďákem jakési pojišťovny. Vsí jsi ve spravedlivém hněvu hnal i Němce, kteří malým dětem nabízeli bonbóny a poté je fotografovali do svých tiskovin, jak laskominy sbírají z chodníku. A věřím, že bys znovu pozvedl hůl a vyrazil rychlejším krokem, kdybys věděl, co nám zástupci poštovního úřadu přijeli na obec zvěstovat za změny. Někdy se přistihnu při myšlence, že chybíš nejen rodině, ale pokojnému životu v naší vsi tak nějak všeobecně.
