Stalo se mi to teď nedávno, přibližně před týdnem. Chtěl jsem do města skočit na pár piv. Ujel mi autobus, druhý měl jet až za více než hodinu a tak jsem se do města vypravil pěšky. A cestou jsem zjistil zajímavou věc. I když jsem jen šel po kraji silnice, kudy běžně jezdím autem, nestačil jsem se divit. Vždyť tahle zatáčka je až romantická, mrkal jsem na drát. Támhle jsem pozdravil lidi, kteří uklízeli planinu vzniklou vykácením, onde zase kamaráda na kole, z auta bych ho poznal těžko. Odehnal jsem dalšího kamaráda, který mi zastavil, že do města jede. Bane, tohle si nenechám ujít, porozhlédnu se po tom širém kraji. Však do času. U prvního baráku na mne koukal zedník, na pozdrav ani nezabučel. O kus pod ním potkávám dva seniory, ti se mě očividně báli. Na náměstí hukot jako v úle, samí cizí lidé. Nějaký výrostek, že chce cigáro, spratek nevycválanej. Na rohu hulákají naši spoluobčané, že mám strach zase já. Jdu nazpátek. Zpátky do přírody, zpátky ke kráse. Ještě chvíli a pak hybaj domů.