To jsem se jednou vydala na doručování se svým kamarádem „pošťákem.“ V celku jsem se připravovala na nudnou procházku se zastávkami u méně či více zvelebených domků. K mému překvapení se ale nejednalo o žádný nudný zážitek. U prvního baráku nám paní pověděla, že sousedka měla náruživou noc a že až u ní budeme zvonit, takže nám stejnak neotevře. Druhou, třetí až šestou zastávku jsme prošli bez zvlášních zážitků. V sedmém baráčku nás očekávala moc příjemná paní, která vytáhla snad z pod zástěry lahvinku slivovičky. Kamarád „pošťák“ si samozřejmě nedal, já jsem neodolala a pálenici koštla. Tu chuť jsem pak měla ještě dlouho v puse. Největší vzrůšo mě však čekalo před samotnou poštou. Rozzuřená důchodkyně se vrhla na mého kamaráda se slovy, ať jí okamžitě vrátí její peníze. Čímž v překladu myslela, ať jí vyplatí ze složenky důchod. Pravda trochu jsme se zapomněli a přišli deset minut po otevírací době a pošta měla otevřeno jen dvě hodiny. Musela jsem se smát a možná trochu i brečet nad tou představou, až ve vesnici zruší jejich milovanou poštu, jak lidé budou rozzuřeni běhat za poštovním autem, které přijede na půl hodinky na náves.
