Z takového mixu existují jen dvě cesty. Buď mě dění velmi rychle rozmixuje a vyplivne ven, nebo zapnu všechny síly a potřebné se doučím. Snad to vyšlo… Alespoň na fakultě žurnalistiky mi přáli šťastnou plavbu.

Díky Jabloneckému deníku jsem za jedno desetiletí poznala velmi krásné lidi, schopné řemeslníky, nadané umělce, skromné ženy, pracovité muže, zvídavé děti, vytrénované sportovce, ochotné dobrovolníky, nadšené záchranáře, milovníky zvířat, zapálené ekology, vášnivé historiky, zanícené houbaře, bojovníky za práva všech a zkrátka ohromnou spoustu lidí, kteří ovlivňují život na Jablonecku a ovlivnili také můj soukromý. Věřím, že jste se vy, moji čtenáři, v tom výčtu poznali.

Díky Jabloneckému deníku se mi podařilo dostat do míst, která jsou veřejnosti uzavřena. Mohla jsem co nejvěrněji, a vždy jsem se o to snažila, přinést odsud obraz pro čtenáře. Zprostředkovat jim zážitek mýma očima. To je můj nejoblíbenější žánr, reportáž. Děkuji všem, kteří mne na taková místa vzali a pomohli tak ke vzniku článků a fotografií.

Díky Jabloneckému deníku jsem měla za deset let možnost pracovat s řadou vynikajících kolegů. Vždy jsem byla smutná, když někteří odcházeli, ale zároveň velmi pyšná, když odcházeli tak zvaně „výš". Do vysněného pražského rozhlasu, do televizního studia celoplošného kanálu, do prestižní reklamní agentury.

Díky Jabloneckému deníku jsem poznala i jeho čtenáře, ty, pro které noviny píšeme. O co ubývá čtenářů papírových novin, o to přibývá návštěvníků našich webových stránek. Ba myslím, že ti přibývají ještě rychleji. Jsme vděčni za vaše připomínky, i když jsou kritické. Vím, že se vždycky všechno nepovede.

Jsem zpět u pomyslného mixéru, který mne před deseti lety vtáhl do sebe a nepustil. Mám pocit, že se jeho rychlost stále stupňuje. Data, informace, sítě, spojení, přenosy jsou den ode dne rychlejší. Jakým médiem vás budu zdravit za deset let?