Já vím, že pět studentů není velký reprezentativní vzorek, ale, řeknu vám, byla jsem na ně ve středu v Domě česko-německého porozumění pyšná. Ujmuli se úkolu, vypracovali projekt Kdyby kašna mohla vyprávět a pod něj se hrdě podepsali. Sotva odrostli tanečním škrpálům, do maturity mají ještě daleko a už mají svou výstavu. Seděli za připraveným stolem jako na pranýři. Proti se totiž usadila dvacítka dospělých. Právě jim měli svou práci nejen představit, ale předpokládalo se, že v diskusi i obhájit. Sebejistě, s klidnými hlasy, každý představil svou část. Řeknu vám, že pokud nejste zvyklí na pauzy, které potřebuje překladatel k tlumočení, a hovoříte spatra, je to nesmírně náročná věc na udržení kontinuálního projevu. Visela jsem jim doslova na rtech. Sebevědomě předložili práci s nevyřčenou výtkou: „Teď se, milý Jablonečane, seznam s tím, co a kam postavil Metzner či kdo byl Rüdiger. Nic jiného jsme nechtěli, jen abyste si mohli udělat názor. Výstava není kvůli revoluci na Horním náměstí. Ty vaše dva zarputilé tábory, jedněch pro a druhých proti, jsou úsměvné…" Pěkný políček, chválím.
