Se sklopenou hlavou a s nepochopením jsem se vracela pomalu domů. A proč? Protože zajít do kina na film, který není hitem letošního léta, je zkrátka nemožné. Že by v našem sousedním městě žili samí kulturní barbaři? Vracela jsem se tedy do svého příbytku a vzpomínala na taťku, jak mi říkal: To za našich mladejch let, to jsem chodil do kina jen kvůli předpředstavení a bylo narváno. Jo, to předpředstavení si pamatuji, tedy jen z jeho vyprávění, a pak z televize. Dva méďové, kteří na sebe křičí Pane, pojďte si hrát. No jo, ale tehdá se dalo zajít do kina za pouhé dvě koruny československé. Jenže nyní člověk zaplatí sedmdesát korun a někdy ani nevydrží do konce filmu. Ano, mohla bych si film zapůjčit na DVD, ale to přece člověka okrade o ten pocit, o to kouzlo zajít si do kina a s několika spřízněnými dušemi se podívat na film, muzikál či pohádku. Koupím u kasy lístek u starší paní, pražená kukuřice a láhev s pitím už je samozřejmostí, uvelebím se v sedačce a jen čekám až pomalu zhasnou světla. Úplně to vidím, bohužel to vidím jen v mých představách. Do kina jsem se totiž rozhodla jít pouze já a ostatní lidi nikoliv. Pro mne samotnou nepromítali.
