Znáte to. Přijdete domů z práce a chcete mít chvilku klidu. Pak si snad připravit dobrou večeři, užívat rodinné pohody či pohovořit s přáteli.. Máte–li však dítka školou povinná, vše je jinak.

„Ahoj! Čekám na tebe, máme takový úkol… vyhledat kolik schodů má věž na Pražském hradě, jaký je průměr okna v katedrále, jak… Pak musím udělat draka, jinak dostanu pětku. Potřebuju k tomu špejle. Máme je někde?“ povídá vám jedna ratolest. „A já musím mít už ten projekt na prvouku!“ přidává se druhá, „a k tomu potřebuju velkou čtvrtku. Máme univerzální lepidlo? Čím přilepím kůru od citronu?“

Upřímně řečeno, měli jste jiné plány, než shánět v šest večer velkou čtvrtku, špejle a lepidlo, kterým bude držet citron.

A to nemluvíte o tom, že musíte dítěti kolikrát vysvětlovat matematiku, protože učitelovým výkladem ji nepochopí. Že musíte bojovat o to, aby škola zařadila do výuky němčinu, protože padesát kilometrů od domova se mluví německy. Že musíte platit školní aktivity, jako je exkurze, divadlo, nakonec i ten kroužek němčiny. Chtějí po vás příspěvek na sdružení rodičů a přátel školy, ale nechají si zaplatit i kopírování.

Máte dojem, že po vás škola pořád něco chce, a že se doma všechno točí jenom kolem ní. „Jane Amosi,“ obracíte se na velikána našich dějin, „vždyť jsi to těm učitelům tak krásně ve své didaktice popsal, jak má výuka vypadat. Proč jen na tebe školství nedá? Proč musí psát děti tolik domácích úkolů? Proč mají dělat projekty s rodiči?“

Byli byste rádi, aby se všechno kolem školy odehrávalo na půdě školy. Aby učitel hlavně žáky učil a nesnažil se do procesu vzdělávání vtáhnout vás. Vždyť je to jeho práce. Vy po něm také nechcete, aby vám na děti vypral nebo jim nakoupil jídlo.

Ale trend je holt takový. Děti tráví ve škole pomalu víc času než dospělí v práci. Ze školy se stalo společenské zařízení, kde jde i o kulturu stravování. Na třídních schůzkách se pak někdy místo výuky hlavně řeší, jestli děti při obědě do polévky nutit nebo nenutit.

Jane Amosi, nechceš se znovu narodit a nastolit ve školství pořádek?