Když se mě pak jeden z autorů pozvánky telefonicky ptal, jestli vím, co to ty plíčky jsou, tak jsem přiznala, že ne. „On to Václav říkal, že asi nebudete vědět… Oni je lidé buď mají rádi, nebo nemají, a mezitím není nic," trochu tajemně povídal hostitel. Jenže já zrovna neměla čas, abych se ptala dál a dozvěděla se víc. Tlačily mě povinnosti a další a další záležitosti, musela jsem hovor ukončit. „Tak ve čtvrtek!"

Je čtvrtek. Jdeme do restaurace a já mohu vznést dotaz, co to jsou ty plíčky. „No … plíce," zní odpověď. Plíce? Navenek vypadám normálně, ale vevnitř cítím zděšení. Plíce… „A ze kterého zvířete?" ještě se tážu. „No … asi z krávy." Z krávy… Představuju si krávu, jak se pase na louce, vidím zelenou trávu. Trochu mě to uklidňuje, ta bude dýchat čerstvý vzduch, to ty plíce budou snad čisté… Ale stejně mě napadá …, že bych utekla?

„Ale nemusíte si to dávat, jestli nechcete," čte mi myšlenky jeden z hostitelů. „Ale já to ráda ochutnám, když jsem to ještě nikdy nejedla…," zapírám sama sebe. Slyšela jsem, že lidé třeba jedí ledvinky, nebo i vemínko, ale plíce, to jsem ještě nezaznamenala.

Naštěstí mám hlad, tak snad nebude problém. Jídlo vypadá hezky, voní. Trochu mám obavy, že mi to nebude chutnat a nebudu to moct pozřít. Hm, chutná to trochu jako houby (ty mi ale také moc nechutnají), trochu mi to připomíná játra, ale ty chutnají poněkud lépe. Až po čase se mi vybaví, že to, co mi připomínalo játra, byla asi chuť uvařené krve…

„Jak vám chutná?" ptá se spolustolovník. „Chutná," odvětím, ale vzápětí, v obavě, že by mě mohl zase někdo pozvat na plíčky, dodávám: „Tedy ty knedlíky s omáčkou mi chutnají. Jsou výtečné."

Po zbytek dne pak mám divný pocit v žaludku. Aby taky ne, když my tam leží kravské plíce.