Vypravit se do lesa se znalcem hub je pro obyčejného smrtelníka velmi deprimující zážitek. Zatímco on ohýbá záda za každým pařezem, mne ani silnější brýle nepomohou. I zkusila jsem při jedné takové výpravě zanotovat ruskou odrhovačku: My iďom za gribámi… Rázem mě upozornil, že ta drobná skorostvoření v lese ruším a to nejen tou ruštinou. Že by se mi proto houby schovávaly. I obrátila jsem notu a spustila: My iďom za malínoj… Jakože je zmatu. Nepomohlo. Můj košík zel prázdnotou a Petrův vesele těžkl. Zvědavost mi nedala a přiblížila jsem se na dostřel šišky. Nevraživě koukl zpoza brýlí a dal jasně najevo, že na úsek kolem si dělá nároky on. „Já jen nakouknu…,“ pípla jsem. Co by to bylo za znalce, kdyby se rád nepochlubil. A jejda. Tu hlavička červená, tu zas fialová, jakýsi chomáč připomínající houbu do koupelny. A trošku stranou se hlavička blýskla snad i trochu do zelena. „A to se dá všechno jíst?“ Přitakal souhlasně s doporučením: „Ale na frajera si raději nehraj. Mohlo by to být také naposled.“