Jednou si takhle muž, říkejme mu třeba František, usmyslel jít volit. A protože svůj život zasvětil venkovu, kde bedlivě dohlížel, aby zvířátka a půda měla dostatek živin (a že se mu sakra dařilo), zapínal rádio jen zřídkakdy a televize snad ani nebyla součástí vybavení jeho skromného příbytku. Však taky na co? František neměl čas na vysedávání u televize, žil totiž ten skutečný reálný život se všemi slastmi a strastmi. To, že je před volbami na něj houkl přes stromořadí pošťák. Franta nejdřív informaci ztratil mezi bádáním nad vylepšenou technikou dojení jeho kozy Bětky, ale pak se zamyslil a řekl si, proč by nešel. Zkusit se má přeci všechno, a je to i občanská povinnost. František se hodil do gala – navlékl si dokonce stejný pár ponožek, uvázal si vázanku, nasadil sváteční klobouk a vyrazil. Ale kam, a koho vůbec volit František netušil. Na obecním úřadě se dozvěděl, kde je jeho volební místnost. Ve volební místnosti zase o jaké volby to vlastně kráčí, a při odchodu, kdy se dozví výsledky. Vše zvládl na výbornou. A jestli Franta bude sledovat, jak ty eurovolby letos dopadly a jestli jeho hlas ovlivnil výsledek? Ba ne, vždyť Franta má svůj život, který mu dává vše co k němu potřebuje.