Jen necelou hodinku trvalo mamince, než si zajistila potřebné suroviny pro výrobu sobotního oběda. Zkrátka zašla do lesa, sousedícího s naším domkem a za chvíli byla zpět s košíkem ukázkových hřibů. Zatímco taťkovi i mamce se sbíhaly sliny, mně se křenila pusa. Houby zkrátka nejím, což je trochu problém, protože si na pokrmech z hub moje rodina zakládá. Smažíme řízky, děláme smaženice a pečeme hubníky. Vše moje chuťové buňky však odmítají. Kolikrát se mě mamča snažila obelstít řečmi, že hubník nebo houbový guláš je bez hub. Není snad ani nutné podotknout, že v obou názvech je základ slova houba. Lest se ale nepovedla, z guláše jsem houby vybrala, no a do hubníku se ani nepouštěla. Snaha mamči ztroskotala i na smažených řízcích. Pokrm pro někoho k nezaplacení, jak říká maminka. Houby mě jíst sice nenaučila, ale dost obstojně jsem se naučila znát místa, kde tu pochoutku najdu. A tak já houby sbírám, mamka vaří, dusí, smaží a tatík, ten je prostě sní.