Pepa s Tondou byli sehraná dvojka. Koupelny obkládali spolu, práce jim šla od ruky a zákazníci byli spokojeni. Vyrazili ve dvou také na koupelnu paní Boženky. Byla celá natěšená a už se viděla v pěnou naplněné vaně. Ještě než odcházela Boženka z bytu, uvařila si s oběma řemeslníky kávu a jim připravila svačinku na zub. V družném rozhovoru si vysvětlili všechno nejdůležitější, kam přijde pruh barevných dlaždiček, kam květovaný pásek a kde bude obezděná polička. Chlapi se před pěknou Boženkou předháněli, kdo co kde už pěkného obložil, sršeli vtipem a úsměvy. Hlavně Tonda, starý mládenec, byl jako v ohni. Každý den chválil Boženčinu kuchyni a dokonce s ní diskutoval o některých ověřených receptech.

I Boženka se chtěla pochlubit. Nenapadlo jí nic lepšího, než se chlapům svěřit, že jí v obýváku právě vykvétá velmi vzácná rostlina. „Její květ je velmi křehký a vyrůstá jen jednou za několik desítek let. Rostlinu mám dovezenou z Jižní Ameriky,“ pyšnila se Boženka. Pepa byl paf, ale Tonda perlil vyčtenými zkušenostmi a nešetřil pseudolatinskými názvy. Že ale bráchovi jen stavěl skleník, nepřiznal.

Jen co za Boženkou klapla vrata, vyrazil Tonda alias botanik místo do koupelny zase do obýváku. „Tondo, nech to bejt, dyť říkala, že je ta kytka nějaká křehká,“ okřikoval parťáka Pepa. Ale Tonda nic a prstem štouchl do pestíku. Květ se povážlivě naklonil, Tonda zazmatkoval a prudce jej postrčil zpět. To neměl dělat, stonek nevydržel. Jinak tvrďák, teď se slzami v očích: „Pepo, co mám dělat vono to upadlo?“ Pepa se zamračil a pod knírek utrousil: „Padej do papírnictví pro kanagon.“ Ukázalo se, že to byla dobrá volba. Květ držel na stonku jako přišitý a dokonce nebylo nic vidět.

Boženka nic nepoznala a chlapi samo sebou také nic neřekli. Kmitali v koupelně a po očku pozorovali Boženku, kdykoliv ji viděli prohlížet květ, zda se stále usmívá. Za pár dní byli s fuškou hotovi a vyrazili o dům dál. Tonda dokonce, byť hodně nerad, odmítl pozvání Boženky na kolaudační odpoledne s kamarádkami ze zahrádkářské kolonie. Přesto se setkání nevyhnul. „Pane Tondo, to jsem ráda, že vás vidím. Vás by to mohlo zajímat. Ten exotický květ uvadl o tři dny dřív, než píšou v knížkách. Myslíte, že mohl nastydnout z průvanu, když jste si pořád větrali?“ vyhrkla Boženka při setkání a upřela na Tondu ty hluboké modré oči, které se mu tak líbily, s nevyřčenou žádostí o přikývnutí. Jak mohl kápnout božskou? Vzal Božence tašku s nákupem z ruky, pokynul a blahosklonně řekl: „Nastydnul…asi.“