Ještě relativně nedávno jsem jezdil za rodiči na Plzeňsko autobusy. Z Jablonce pěkně do Prahy a z Prahy na Plzeň, Vávro, na Plzeň. Nevím proč, ale vždycky se mi stávaly příhody, které prostě nezapomenete, ani kdyby jste sebevíc chtěli. Jako ta s homosexuálním spolucestujícím. Z Prahy jsem si tenkrát raději koupil místenku, přece jenom byl páteční podvečer. S předstihem jsem si sedl na určené sedadlo a již jsem se těšil, že uvidím rodný kraj. Dokonce to vypadalo, že budu sedět sám, protože nikdo s místenkou nešel a lidí oproti mému očekávání nejelo příliš. Řidič nastartoval, já se pěkně uvelebil, když tu se to stalo. Do autobusu vrazil chlapík a že se zasekl ve výdejně zavazadel. Mával místenkou, až si to došinul ke mně. Se spokojeným úsměvem si přisedl. V tu chvíli jsem ještě nevěděl, co mě čeká. Po chvíli jízdy se na mě pán začal úmyslně lepit a víc a víc se ke mě tulil. Dokonce mě po koleně pohladil! Domlouval jsem mu nejdříve jemně, poté již důrazněji. Když ani to nepomohlo, seřval jsem ho před celým autobusem jako malou holku, a těch sprostých a urážlivých slov, co létalo! Ještě dnes se stydím! Když si nedal pokoj ani poté, pár jsem mu jich prostě vrazil. A pointa? V Rokycanech vyhodil řidič z autobusu mne za pokřiku, že jsem netolerantní k menšinám a že na mne zavolá policisty. Inu, někdy je prostě skvělé být příslušníkem menšiny a pasažérem v jedné osobě. Pst, od té doby jezdím na Plzeňsko jen svým vozem. To ale nikde nikomu neříkejte, třeba by si na mě počkali u čerpací stanice! A kdo ví, co by na to řekl pumpař…