Nepamatuji si, že by moje mamča někdy naříkala nad tím, že by mě, coby malou cácorku, neměla kam dát po dobu své pracovní doby. Jako každé malé dítko jsem chodila do školky, kde jsem se naučila základům chování, jak jíst příborem, poznala jsem nové kamarády a doma jsem pak mohla odříkávat naučené říkanky a básničky. Nutno říci, že jsem se do školky těšila, protože jsem často bývala nemocná a maminka tedy zůstávala se mnou doma. Když jsem se konečně dostala po čtrnáctidenní angíně do školky a odpoledne jsem si šla hrát s mým kamarádem, říkejme mu třeba František, na písečku mně rozsekl čelo motyčkou, byť měl dobré úmysly. Některé děti naříkaly, že chtějí domů, jiné zase, že chtějí do školky. Já na té druhé straně s úrazem hlavy už jsem chtěla za kamarády. Vždyť dítě ve školce zažije vlastně první svoje krůčky životem. Je zde poprvé bez rodičů, usíná po obědě mezi zpočátku cizími dětmi, zažije svoje první lásky a naučí se třeba i zavazovat tkaničky…