Jó, když je nějakej koncert pro děti, na to já sem dóst háklivej. Vezmu děti a tradá do divadla. Jako předevčírem. Nálada výborná, děti se baví, táta se potí, ale nešť, děti jsou prostě děti. Doma posloucháme a paříme třeba na písničky od pánů Uhlíře a Svěráka, barda Nohavici („tři čuníci jdou, jdou cestou necestou…“). To je klasa, která neurazí ani starýho rockera. Hůře už vydejcháváme takovou tu paní s dlouhýma tmavýma vlasama, trojici obtloustlých strejdů nebo takový ty říkáme tomu rychlokvašky. „Serááá, serááá,“ začal halekat kdosi na jevišti. Hudba jak z osmdesátkového San Rema a na to já sem zase prevít. Kazit vkus mých děcek nikdo nebude, ani kdyby měl kořeny třebas v Sovětském svazu nebo USA. Chlap v mých letech je skokem na chodbě, ale já mu dejchám na krk. Oba přesně víme, co je třeba udělat. Předběh mě. Prásk, opona padá a už sem jede policie. Chlap prej může dostat až dva roky natvrdo. A teď jen a jen můj osobní postoj: kolik by si zasloužil klamač dětských dušiček? Deset, dvacet? Pětadvacet a neřeknu kam. Nejsem sám, kdo tak přemejšlí. Znám ještě minimálně jednoho. Pozdravuji a držím palce. Byl by v tom čert, abych příště nebyl první já. Budu se snažit. Fakt.