Jednou jsem si takhle vyšla na borůvky. Při mém sběru dvěma prsty jsem přemýšlela, zda borůvku uložit do úst nebo do džbánku. Vzpomněla jsem si na babičku, jak mi říkala: „Když to všechno sníš, pak už ti nedáme, co jsme nasbírali s dědou. Ale znáte babičky. Pak stejně všechno rozdala do poslední bobulky, jen aby dětičky byly spokojené. Jenže teď jsem na sběr byla sama. Nakonec zvítězil rozum nad chuťovými buňkami a naplnila jsem džbánek do dvou třetin krásnými fialovými borůvkami. Rozhodla jsem se, že se vydám za babičkou a resty z mládí jí vynahradím. Rozdělím se o ten džbánek dobrot. Jenže, když jsem se vydala z lesa ven plna nadšení, zakopla jsem a upadla. A světe div se, opravdu do těch nasbíraných borůvek. Od té doby si už nerozmýšlím, zda borůvku strčit do pusy nebo do džbánku. Nemusím, džbánek rovnou nechávám doma.