S napětím jsme doma pozorovali naši Míšu. Dvouletou kočku, která náhle přibrala. Valila se jako koule a přes ujišťování rodičů, kteří chlácholili především sami sebe že Míša není v tom, mi bylo jasné, že za pár týdnů možná i dnů zanechá za sebou potomstvo. Nejmenší člen rodiny z toho měl samozřejmě radost. Při nalezení Míši schoulené k dalším třem jejím zmenšeninám Adélka vřískala radostí. Na svém vřískotu však přidala, když jsme koťátka po čase rozdávali. Naštěstí sousedů bez kočky bylo v té době dost, ale než jsme je mohli rozdat, přirostla nám k srdci. Protože v té době byla hitem pro děti pohádka, kde čtyři prapodivné postavičky mávají dětem pá pá, pojmenovali jsme kocourka pan Po. Dvě kočičky si odnesly sousedovic děti a pan Po nám zbýval. A přeci našel nový domov. O panu Poovi pak jsem neslyšela dlouhé roky, až jednou při cestě autobusem mi sousedka povídá: hele, víš že máme vašeho kocoura, jmenuje se Mňourek. Tak to byla rána, ale příjemná. Sice skok z pana Poa na Mňourek se mi moc nezamlouval, ale alespoň jsem věděla, že je v dobrých rukou. Aby Míša záhadně netloustla, nechali jsme ji vykastrovat a v klidu si teď může běhat venku jak se jí zlíbí.