Nevěřím svým vlastním očím. Ze zaměstnání dorazím o trochu dřív než obvykle, a tak s kávou usedám do plastového křesla na balkoně a klábosíme s přítelem o slastech a strastech života. Už už odcházím, a v tom mě k zábradlí balkonu naší klícky nazývané domovem, vrátí jekot dětí. Asi hrají nějakou hru, do které se pěkně zabraly. Spadne mi ale čelist hned jak pohlédnu na ty „roztomilé“ děti. Klučina v modrých teplákách svojí holčičí kamarádce podráží nohy hokejkou. Když se mu podaří dostat ji k zemi, ještě ji hokejkou pošimrá na důkaz vítězství. Běžné strkanice u dětí, normálka. Středem pozornosti všech byl klučík v zeleném tričku. I pro mě se stal tím hlavním bodem. V ruce držel kámen, větší než jeho dlaň, a kdo by si na něj dovolil, tomu jím pohrozil. Naštěstí jeho hod letěl do prázdna a nikomu se nic nestalo. Byla to pro ty děti hra, nebo cítily strach? A kdo za toto násilí v tak brzkém věku může… Nedaleko postávající dospělí, kteří se věnují svým menším dětem na prolézačce nevnímaje ostatních, nebo nechtějí, rodiče „hráčů“ kdesi v práci či u televize, počítačové hry ukazující skoro vždy jen násilí, a v neposlední řadě i přihlížející lidé z balkónu neschopni zasáhnout?