Já být svatým Petrem, tak mne z těch lidí asi „picne". Letošní léto se rozebíhalo tak trochu zpomaleně a moc pěkných téměř prázdninových dní v květnu nebylo. Přírodě ale neporučíš a květy šeříku i u nás v horách stihly vykvést tak zhruba v první dekádě, jak bývá zvykem („Aby se s nimi daly vítat ty tanky sovětské,"  konstatoval by zatvrzelý škarohlíd potměšile…). Pak se tam nahoře vylil rybník a přišlo toho mnohde víc, než louky a lesy pojaly. Voda překročila nejeden práh domu a přinesla zoufalství. Před vodou neutečeš. To jsem ještě chápala, že ta voda fakt vadí. Ale těm, co byli skoro nejvíc slyšet, ani tak moc nevadila ta velká voda jako taková. Hartusili: „Zaorali meze, meliorovali koryta, neupouštěli z přehrad, postavili pozdě zábrany…" a kdo ví co ještě, tamtím i oním se oni provinili. Meze oschly, nechtěné rybníky na polích zmizely, bláto ze sklepů lidé také vynosili a toužebně hleděli ke svatému Petru, ať už jim víc vody neposílá. Bleskově vysoušel v tropickém červnovém týdnu. Ještě párkrát se zakabonil a začátek prázdnin dětem i teplotami pod desítku zpestřil, ale už snad léto je takové jako má být. A zase je to špatně… „Mně je horko, jsem celej zpocenej, v kanclu se nedá dýchat, nemám klimatizaci…"