Caparti sotva odrostlí plínkám a tahat je k soudu? Naštěstí to byla jen administrativní chyba, jak si můžete přečíst ZDE. Stačí, co děti vnímají doma z rozhovorů mezi rodiči. Už tak se budou muset vyrovnat se „ztrátou“ jednoho z nich po rozvodu. Co se jim honí hlavičkou už v útlém věku ale může, a měl by, posoudit dětský psycholog.

Vybavuje se mi příběh, který před deseti lety řešil zdejší soud. Matka, otec a úprava jeho styku se čtyřletým chlapcem. Nic neobvyklého, když se rodiče nemohou dohodnout. Jenže otec si trávení chvil s klukem představoval po svém.

Extrémně a to doslova. Při úplně první týdenní dovolené si s ním svázán v postroji skočil na gumovém laně z padesátimetrové výšky z jeřábu, který tehdy stál na Máchově jezeře. Jak se to otci podařilo, když nejnižší věk skokana bylo patnáct let, je v tento moment vedlejší.

Nikdo klukovi nevěřil, když se budil ze sna a vykřikoval: „Já lítám, zase lítám.“ A následně se matce choulil do náruče. Bál se usnout beze světla. Burcoval tak i ostatní děti ve školce, když šly po „o“ na chvilku odpočívat.

Učitelky byly z barvitého vyprávění paf, matka konsternována. Uhodila přímo na bývalého manžela: „Tak jak to je?“ „No, co? Skočil. Koupil jsem mu malý sedák. A až se mi vejde do padákového, vezmu ho z letadla také na tandemový seskok!“

A co psycholog, ke kterému chlapce šupem přivedli? „Vzhledem k vazbě na rodinu potřebuje klidné zázemí, řád a žádné výstřelky. Tatínek se bude muset smířit s asistovaným stykem pod dozorem.“