Policisté v krajním případě rozvinou po silnici rojnici pro zastavení bláznivého motorkáře. Řeknu vám, v první chvíli jsem si myslel, že se jedná o vtip do vlastních řad, ale zcela průkazně opak je pravdou. Když jsem byl asi ve druhé, třetí třídě základní školy, vychloubal jsem se před vykulenými spolužáky zabíjením kachen a králíků. Že umím kachnu píchnout, oškubat i vykuchat. A že prý to dělám skoro levou zadní, a že to nic není. Kamarád Péťa přišel domů, oči na vrch hlavy a samozřejmě (žalobníček žaluje, pod nosem si maluje…), že hororové vyprávění Honzíka Sedlákovic barvitě vyprávěl rodičům. Maminka se vyděsila ještě více než drahý Péťa a letěla přes celou střediskovou obec zabušit na naše vrata. A prej, že chce rovnou tatínka. Pak táta přišel domů. A že prej se mám voblíkat, že deme zabít kachnu. V tu chvíli jsem si ještě nic zlého nepomyslel, protože kachny se na náš stůl připravovaly jako na běžícím páse. Až ve chvíli, kdy mi táta vtiskl nůž do ruky a podal vystrašenou kachnu, se mi začala třást nejen kolena. Já tu kachnu tenkrát zabil, i když na to vzpomínám bezmála s hrůzou dodnes. Ale postupně jsem jich zabil desítky. Zabíjel jsem i králíky, asistoval u prasátek. A udělal bych to i dnes. Myslím, že zabíjení zvěře patří mezi základní body přežití, navzdory všem vegetariánům, ekologům a pseudomilovníkům žvýkajícím hamburgery. Ale vidět projektil letící do houfu kamarádů mi vážně připadá mírně morbidní, zvlášť, když vím, co dovede.