Otázka jako pro prince Dánského. Být či nebýt, to je to, oč tu běží? Názory se různí, což je pochopitelné. Na jedné straně stojí ti, kteří vkročili většinou do absolutního neznáma. Nenápadně vyjet mohli v komunistickém režimu za hranice jen s těmi nejpotřebnějšími věcmi, vše ostatní tady museli nechat. Svou domácnost, kterou léta budovali, alba s fotografiemi, drobnosti, které si uchovává snad každý. Jejich děti měly v batůžku jen pár hraček a nechápaly. Na straně druhé jsou ti, kteří zůstali, a je jich většina. V ulitě svého domova, který z nabídky socialistických obchodů vybavovali, si zahartusili na dění. Večer co večer měli ucho přilepené na ztišeném rozhlase, aby snad soused neroznesl, že právě hltají informace z ilegálního vysílání Radia Svobodná Evropa či Hlasu Ameriky. Pátek co pátek, jak mravenci, se přesídlovali na chaty a chalupy. Kdo trochu našetřil, opálil se v létě v Bulharsku s Čedokem nebo ten šťastnější dostal od odborů poukaz na Lipno. Pak jsou ale ti třetí, jim lustrovali každou poštu, chodili na kontrolu domů, v kádrovém posudku jim svítilo: Příbuzní ilegálně v zahraničí. Jejich děti se s vysokoškolským studiem mohly rozloučit.