Jo, když se kácí les, létají třísky. A když jsme u toho kácení, opět nemohu nevzpomenout mého děda. Celý život tvrdě makal. Vstával ve dvě v noci, aby byly ráno čerstvé rohlíky, chleba i koláče. Pak otevřel krám a všechno, co zbylo po odvozu pečiva do sousedního města, prodal. Když odešel do důchodu, sem tam ho to „popadlo.“ Jasně, dříví se u nás dělalo a dělá od nepaměti. Děda ale rád těžil pařezy. Byla to rasovina přeukrutná. Děda argumentoval tím, že dřevo pařezů déle hoří a dává žár jako uhlí. Lopota s dřevěnými a železnými klíny a perlíkem je nezapomenutelná. Stejně jako děda, když si na jeden pařez sedl a huboval, že si s perlíkem počínám zle. „To seš Sedlák, ty žmolenko jeden se žmolenkou?“ Pravdou ale je, že já dělal s dědou rád. Když jsme jednou takhle na podzim uklízeli pytle s bramborama do sklepa, jeden jsem si hodil na záda a přitom, dámy prominou, jsem si pšouknul na celý dvůr. Děda se zarazil, pomalu, opřen o hůl, vypnul prsa. „To se mi líbí, tak to má bejt, to je Sedlák!“ Jen v trenkách trochu vlhko. Vždyť to znáte. Když se kácí les …