V životě téměř vysokoškoláka přijde moment, kdy si říká, zda má vůbec pokračovat ve studiu. Je spousta možností, jak takové váhání vyřešit. Jednou z nich, a dle mého názoru nejúčinnější, je zaměstnání. Hlavně z toho důvodu, že vás na vysokou školu zase pěkně rychle navrátí.
Když se to vezme kolem a kolem, nejde o samotný akt pracovního nasazení, ale o to kde, co, s kým a jak děláte. Většina studentů od svých rodičů ví, že na nás nikdo nikde s otevřenou náručí nečeká. Ale proč přijímat tu horší možnost? Naivita je přece jedna z vlastností, kterou trpí téměř všichni nezasvěcení.
V dnešní době je jedním z hlavních vyhledávačů práce internet. I já jsem využila této možnosti v temném období svého studia, a jala se hledat svůj „job“. Stále jsem měla šanci vrátit se ke studiu, tak nebylo pro mě zkoumání trhu práce tak frustrující. Počáteční neúspěchy mě nijak neodradily.
Narazila jsem na velmi poutavý a neuvěřitelně finančně lákavý inzerát. „To musí být osud.“ Dostala jsem znamení, jak se rozhodnout ohledně studia. Když si to vezmu zpětně, musím se smát. Znamení to tedy opravdu bylo.
Ve dvaceti a kapesným od rodičů přemýšlíte o ukončení školy. Zklamete tím rodiče a nakonec přijdete i o tu finanční podporu. Záhy se budete muset postavit na vlastní nohy. A pak se před vámi zjeví větné ekvivalenty: Asistentka v reklamní agentuře, nástupní plat jedenadvacet tisíc korun.
Koho by to neoslovilo? Znělo to neuvěřitelně. Během několika sekund jsem vytočila ta magická čísla a pohovor byl na světě.
Šlo to velmi snadno. První stíny pochybnosti? Nikoliv. Proč také. Život je přece fajn, když vám „hraje do karet“.
V mém případě se jednalo o první vážný pohovor vůbec. Nebála jsem se toho, že bych jim nic neřekla. Mám ráda osobní setkání. Byla jsem natěšená. Šlo jen o další výzvu, jak si dokázat, že to zvládnu. Něco nového. A ještě k tomu všemu těch peněz. V hlavě se mi honilo asi dvacet tisíc nápadů, jak bych s nimi mohla každý měsíc nakládat.
A bylo to tady. Seděla jsem v místnosti a čekala. Udivilo mě, že se dostavili pouze čtyři lidé. Stín pochybnosti číslo dvě? V žádném případě ne. V tu chvíli jsem se jmenovala Dlouhé Vedení.
Po pozvání do kanceláře jsem usedla na pohodlnou židli a nahodila úsměv typu: jsem příjemná a roztomilá, tak co mám od vás očekávat. K tomu úsměvu musím dodat, že naproti mně seděl sympatický pán v obleku, což mně, jako ženě, imponovalo. Neřekl nic konkrétního. Víceméně mi stylem „vezmu to od lesa“ potvrdil inzerát a pozval na druhé kolo. Konalo se následující den a celý den! Stín pochybnosti číslo tři? V tu chvíli jsem se jmenovala Dutá.
Když jsem se v určeném čase dostavila do kanceláře, byla mi přidělena žena středního věku jako můj průvodce. Na co průvodce? Když chci být asistentka? Stín pochybnosti číslo čtyři? Bingo.
Žena na mě působila frustrujícím dojmem. Měla krátké vlasy, brýle, ani ryba ani rak. Nicméně po chvíli otálení a rozdělení na týmy, jsme se ženou odešly na kávu. V té příjemné kavárně mi bylo objasněno, o jakou práci se ve skutečnosti jedná.
A bylo to tady. Svítání v mém mozku. Stín pochybnosti se stal realitou. V tu chvíli jsem spadla na zem. A dnes bych si nejraději nafackovala, že jsem do toho auta sedla a odjela na nejmenované místo, které bylo asi osmdesát kilometrů od Liberce, a to s necelou stovkou v peněžence.
Z představy milé asistentky v reklamní agentuře, s platem, o kterém si může téměř každá sekretářka nechat zdát, se vyklubalo obyčejné vnucování se lidem. Kdo je ještě nepotkal? Člověk v saku, v ruce černé desky a rychlostí světla vychrlí nic neříkající naučené věty, ze kterých vyplývá, že už nikdy se nebude opakovat příležitost na tak výhodný paušál.
S pocitem totální odevzdanosti jsem seděla v autě, které bylo cítit jako desítka nedopalků od cigaret. Vedle mě se tísnila ta krajně nesympatická žena středního věku, která na mě působila jako aktivní člen sekty, jejímž posláním bylo nabízet paušální smlouvy. Dalším členem „hvězdného týmu“ byl typický frajírek, král mobilních smluv.
Proč to píšu? Protože přesto všechno, co jsem zažila, se mi to stalo ještě jednou. Překvapivě téměř v tom samém složení „účastníků zájezdu.“ Jen tentokrát šlo o supernabídku voňavek z Francie. Vnucovat nic nikomu nehodlám, tak alou zpátky na fakultu.
Autorka Šárka Voplakalová
