Přitom v nemocnicích se stále bojuje za životy. I v té jablonecké. O životy lidí, které třeba známe, otce, mámy, dědy, babičky. Jak podpora a entuziasmus společnosti v boji proti šíření koronaviru otupuje, a vzhledem k porušování nařízení různými papaláši se tomu ani není divit, ztrácí se i sounáležitost se zdravotnickým personálem. Ten ale jede už skoro rok na plné obrátky a zlepšení stále ještě ne úplně v dohledu.
Únava to je už doslova hmatatelná, tváří v tvář porušovaným nařízením a tvrzeními odpíračů zpráv o viru, se mění v letargii a otupělost. Když jsme na jaře pekli zdravotníkům cukroví, malovali obrázky a hráli jim pod okny, byl svět ještě v pořádku. Sice žil ve strachu před virem, ale lidé se dokázali semknout a své přesvědčení, že bude lépe, přenést i na zdravotníky.
Dnes se jistá část populace dívá skrz prsty na ty, kteří opatření dodržují a snaží se chránit rizikové skupiny.
Pojďme raději zase něco upéct a zazpívat. Nemusí jít o život nikomu mému blízkému, ale ti lidé napojení na přístrojích, dusící se při nedostatku kyslíku, jsou blízcí jiným z nás.
Můžeme dokázat, že i navzdory chaotickým vládním opatřením a jejich nedodržování, jsme schopni semknout se na další dobu a tu hydru porazit. Protože jinak jsme slabí jak kuřátka. Oproti orlům, jakými jsme byli na jaře, to je smutné zjištění. Navíc může vůči naší letargii vyrůst nedůvěra zdravotníků. A to nikdo nechce.
