Mám na Ukrajině i v Rusku několik známých, ať už v soukromé či diplomatické sféře. Vím, že ty dva národy se neměly v lásce už dávno před vznikem Sovětského svazu. Dlouhá léta jsem odmítal černobílý pohled na jedny i druhé a stejně to budu odmítat nadále. Tam i tam totiž žijí lidé. Chybující, jako každý z nás.

Akt agrese, který předvedl vrchní velitel ozbrojených sil Ruska Vladimír Putin a jeho váleční jestřábi, je neomluvitelný. Útok na Ukrajinu musí odsoudit každý rozumný člověk.

Když se bojovalo na územích bývalé Jugoslávie, byla to velká hrůza. Tak nějak jsme ale věřili, že jde o místní války, protože žádná ze stran nedisponovala ani náhodou takovou armádou plnou moderních zbraní, jako je dnes ta ruská.

Ta má ale takovou sílu, že u nás může ruský voják zase zaťukat na dveře. A razantněji než v 68. roce. Proto věřme v sílu i chybujících lidí.

Jaká asi panuje nyní v Rusku atmosféra, dokládají odpovědi dvou mých přátel, kteří se ozvali na můj dotaz, co na útok říkají. Jeden odpověděl, že je z toho v šoku, druhý, že to nečekal. Toť vše. Další přátelé neodpověděli. Z toho usuzuji, že i běžní Rusové jsou zaskočeni, kam až jejich Báťuška zašel.

Vladimír Putin si za léta v čele Ruska vysloužil přízvisko totalitní vůdce. Potvrdil to tím, že se při agresi na Ukrajinu mohl opřít o dalšího diktátora, běloruského prezidenta Vladimira Lujkašenka. Inu, vrána k vráně sedá.

Můžeme mít tisíce výtek k NATO i Evropské unii, ale zaplaťpánbůh, že patříme tam, kam patříme.