Je to kolotoč. Otáčí se pomalu, ale jistě. Snad každá vesnice, a to nejen v Libereckém kraji, se na něm točí.

Vždy v horizontu 15 až 25 let se to opakuje. Mladí, kteří ze své rodné vísky odešli, se po hektickém startu do života a nalezení vysněné práce vrací. Najednou totiž zjišťují, že výchova dětí je lepší na vesnici, že chtějí dopřát svým potomkům stejný komfort zdravého vzduchu a jisté volnosti. Nehledě na fakt, že nemovitosti jsou na malé obci přece jen o chlup levnější než ve městech.

A tak jak mladí před lety odešli na školy a poté do pracovního procesu, po 15, 20 letech se vrací. Někteří do domů svých prarodičů, jiní dokážou dosáhnout na hypotéku a dům v obci koupí. Vesnice zní výskotem dětí, staré domy jsou opravovány mladými rodinami, vesnice je semknutá, vznikají spolky, konají se kulturní a společenské akce jako na obrtlíku.

Obecní úřad Radčice sídlí v bývalé budově školy.
Radčice mají dětí jako smetí, ve vedlejší Vlastiboři je jich daleko méně

Postupně ale energie klesá. Děti odrůstají, kolotoč se zase pohne a ony odcházejí. Stejně jako rodiče, za školou a vysněnou prací. Po prozření se opět vrací. A tak dokola, dokola, dokola.

To je život vesnice, od sametové revoluce sedí na kolotoči. Je jen málo vesnic, které si za desetiletí udrží přibližně stejný věkový průměr. Většinou prostě sedí na kolotoči a čekají na další půlobrat. Jejich obyvatelé ví, že se doba mládí zase vrátí a že zase vypukne život.

Jinou kapitolou jsou vesnice ležící v blízkosti větších měst. Zvláště těch, které mají pozemky vhodné pro výstavbu rodinných domů, na Jablonecku jde třeba o Maršovice. Gró starousedlíků tak mladé rodiny doplňují postupně, když se do obce vrací i místní mladí. Tady není ani příliš starých ani příliš mladých. A zřejmě tomu nebude jinak ani v budoucnosti.

I když se nadává, že stát venkov ne-li ignoruje, tak s nadhledem přehlíží, venkov prostě žije. Jako na kolotoči, ale žije.