Obnovou ale musí projít drtivá většina lesů, nejen v Jizerských horách. Tedy i řtěch „obyčejných“.

Nepůvodní smrky z krajiny pomalu ale jistě mizí. Dílem člověka, mnohem větším dílem nenápadného brouka zvaného kůrovec.

Že smrkové monokultury nejsou pro hornaté oblasti vhodné věděli zřejmě i lesníci předchozího režimu, ale jak ten zavelel, konat se muselo. A tak hory pokryl koberec smrků. Oteplující se planeta dokonala své.

A tak na nás zívají vykácené holiny nejen v Jizerských horách, ale i v Krušných horách nebo na Šumavě. Lesníci neví, co s dřevem dříve. Říkají, že smrkové dřevo je dnes skoro neprodejné.

Koncový zákazník to tak moc nepozná, protože smrkové dřevo na topení bývá nabízeno ve stejné cenové hladině jako dřevo borovic nebo měkké listnaté.

Důvod je prostý. Lesník, který pokácí smrk odvede stejnou, s odvětvováním někdy dokonce těžší práci, než třeba s vrbou. A protože Čech je tvor nespokojený a chce cenu pod výší nákladů, hledají lesníci odbytiště jinde. Třeba až v Číně, kam putuje dřevo i od nás.

Během několika let ale může být situace zcela jiná. Až padnou poslední napadané smrky a ohlédneme se na holé paseky za zády, kam další zasadili nové malinké stromky, čeká nás pěkná řádka let, kdy bude cena dřeva, a to nejen na topení, stoupat.

Pak budeme vzpomínat na dobu, kdy stál metr krychlový výrazně pod tisícovku. Tuhle větev jsme si nepodřezali sami pod sebou, je to jen další důsledek kolektivního hospodaření, který byl zaveden i do lesů. A tento důsledek bohužel sklízet ještě budeme. I třicet let po sametové revoluci stále nacházíme nevábné bolševické dědictví, ať se to někomu líbí nebo ne.

Naší a dalším generacím nezbývá nic jiného, než se s tím poprat. Začít znovu od píky, trpělivě a mnohdy i bolavě. Ale jinak to nepůjde.