Areál harrachovských skokanských můstků je jako prokletý. Mezi stavbami se prohání vítr, prolétne káně, proběhne liška. Příroda si pomalu bere zpět své území. I když údržba pokračuje, k čemu to, když si tu už neskočí ani jeden lyžař? K čemu velkohubá prohlášení, že naši sportovci areál potřebují, že bez nich se zhroutí celé skokanské generace? K čemu hádky a zase sblížení se hned několika sportovních organizací? K čemu sliby předsedy české vlády, že stát do areálu nalije stamiliony? Zatím k ničemu. A tak se můstky dál rozpadají a lišek přibývá.

Celá záležitost kolem skokanských můstků je pěkně zapeklitá a vinu za žalostný stav hází sportovní organizace buď jedna na druhou nebo svorně na stát, který do areálu nechce sypat. Jenže on by i sypal, kdyby se bafuňáři konečně domluvili a snažili se při záchraně vpravdě unikátního areálu alespoň táhnout za jeden provaz.

A tak se čas od času objeví nějaký dobrovolník, který chce můstky zachraňovat. Vzpomeňme na Sabinu Nguyenovou a její projekt Na mamuta. Postupem času kolem sebe tahle dívka dokázala soustředit několik aktivních mladých lidí. Cílem projektu nebylo sehnání peněz na opravu mamutího můstku, ale hlavně se podílet se na kampani v boji za budoucnost skokanského sportu v České republice. Což se podařilo. Ale po loňské návštěvě Andreje Babiše v Harrachově a slibu, že stát na můstky dá, iniciativa v podstatě usnula.

A tak tu je veřejná sbírka. Také chce spíše upozornit na žalostný stav můstků, než stamiliony opravdu vybrat. Pánové stojící za občanským sdružením jsou dlouholetými obdivovateli a nadšenci do skoků, rozhodčími. Ze současné situace by i brečeli. Ale nevzdali to a dál bojují nejen za svou vášeň, ale i za věhlas svého města, ba celé republiky. Vždyť mamutích můstků je na světě pět a jeden stojí (zatím) v Harrachově. Každé zviditelnění a žalování na bezmocnost mocných, kteří nejsou schopni se dohodnout, má smysl. Třeba se teď konečně chytnou za nos.