Ještě před několika dny byli místními politiky osočováni, že odvolání a námitky podávají naprosto účelově, že si vzali obyvatele okolních ulic jako rukojmí. Jenže stačí se vžít do jejich kůže.

Ulice, kde podnikají, je rušná, alespoň co se projíždějících aut týče. Koupit si televizi, objednat pokládku podlahy? Stačí zaparkovat a do obchodu si zajít. Právě parkovací místa v podstatě přímo u obchodů znamenala pro podnikatele zisk.

Teď jim ale město, dopravní podnik a vlastně svým způsobem i Evropská unie, řeklo, že se jim podnikání značně ztíží. Pět parkovacích míst přece stačí, aby si lidé nakoupili a hned odjeli. A hned tam bude další zákazník.

Jenže málokdy trvá obchod deset minut, zvláště, pokud zákazník kupuje objemnější a dražší věc. Chce si výrobek obhlédnout, promyslet se, mnohdy si nakonec vybere na radu prodávajícího něco jiného. Takovém případě může trvat obchod klidně i hodinu a více.

Obchod ale generuje zisk i z prodeje běžných malých věcí. Jestliže ale potencionální kupující ví, že u obchodu nezaparkuje ani na pět minut, koupí si věc v dostupnějším obchodě. Tak to je. Logika.

Pokud by se počet parkovacích míst před prodejnou drasticky snížil, drasticky by propadl i obchod. V té chvíli by se stal možná až nerentabilním a tudíž mrtvým. Podnikatelé by mohli jít na pracovní úřad, nemluvě o zaměstnancích.

To, že se v projektu až po nátlaku našlo parkovacích míst třináct, svědčí o nedostatku empatie a vstřícnosti zadavatelů projektu, samotných projektantů, šéfů dopravního podniku i politických bossů.

I o odolnosti jabloneckých podnikatelů. Ti, ač bezmála dehonestováni před veřejností, slaví alespoň dílčí vítězství. Ukázali, že postavit se molochu má stále ještě smysl.