Jablonecká přehrada je místem radovánek a odpočinku již více než sto let. Jde o naprostý unikát. Tak velká městská přehrada ve střední Evropě prostě není. Poděkovat za to přitom nepřísluší našim předkům, ale tehdejšímu německému obyvatelstvu. Jen z Jablonecka jich bylo po válce odsunuto na 36 tisíc. Zůstalo po nich dědictví. Dědictví, byť poněkud divoce nabyté, je nutné chránit, na druhou stranu je nutné věci přetvářet s vizí do budoucnosti. A to na přehradě nějakým záhadným způsobem nejde.

Jablonecká přehrada a její okolí má minimálně dva resty, které stále stojí zadrhnuté na místě. Za první lze považovat zbořeniště někdejší restaurace, později i diskotéky na Tajvanu. Rozvaliny, kdysi obyvateli Jablonce a návštěvníky přehrady oblíbeného místa, dnes jen němě žalují. Na majitele, na bývalá vedení radnice, která nechala věc dojít tak daleko, na neviditelnou ruku trhu. Ale jako by dnes už místo, kam chodili zvláště v letních dnech stovky a stovky lidí, zajímalo stále méně a méně.

Jan Sedlák.Zato nedaleké Sluneční lázně, to je jiná. Když před lety představil architekt Petr Stolín svou vizi atriového pavilonu místo současné stavby z dob, kdy tu bylo Čechů pramálo, oheň byl na střeše. Staromilci se snažili původní objekt prohlásit památkou, to nevyšlo. Proti výstavbě pavilonu se nicméně zvedl velký odpor. A tak Sluneční lázně zůstávají v podstatě ve stejném stavu jako v roce 1927.

Vybudujeme hřiště a veřejné grily, teď zní z radnice. Sjednotíme vzhled stánků. To jsou kosmetické úpravy, které měly dávno fungovat. Je dobré, pokud hlídáme dědictvípo těch, které vlastně neznáme. Na druhou stranu je smutné, pokud se nesnažíme dědictví rozšiřovat a otevírat časům budoucím. Jistě, prvorepubliková nostalgie mnohé stále přitahuje, ale čas nezastavíme. Je nutné si přiznat, že je 21. století a poslat do něj i přehradu Mšeno. Než se začnou přespolní Jablonci smát.