Evropa to není, ale je jí to nejblíž z celého jiného ne-evropského světa. I tady ve Washingtonu si uvědomíte, že to, co nás Evropu a Spojené státy spojuje, je něco velmi přirozeného, něco, co se samo nabízí, protože nikoho bližšího na planetě nemáme. Ale ani po více než pětasedmdesáti letech, kdy jsou USA a Evropa spojeny v NATO, na to nelze spoléhat jako na něco automatického, na něco, co je tu napořád. Především z evropské strany je potřeba v tomto vztahu něco změnit. Tak, aby se ze závislosti Evropy na Spojených státech konečně stalo skutečné partnerství.

Pomoc Ukrajině v USA zamrzla

Premiér Petr Fiala přiletěl tento týden za Joem Bidenem na jednání do Bílého domu v době, kdy toto evropsko-americké partnerství prochází velkou zatěžkávací zkouškou. Na počátku ruské agrese na Ukrajině si Evropané a Američané rozdělili mezi sebou pomoc Kyjevu. Zjednodušeně řečeno: Evropané podporují Ukrajinu hlavně finančně, Američané zbraněmi.

Jenže zatímco Evropa splnila přes všechny problémy většinu toho, co splnit měla, pomoc Spojených států se zasekla v Kongresu, kde proti sobě stojí republikáni a demokraté. Vlastně nejde ani tak o těch čtyřicet miliard dolarů pomoci Ukrajině, i když ano, i o peníze jde. Donaldem Trumpem ovládnutí republikáni nechtějí demokratům prezidenta Joea Bidena do podzimních voleb dovolit jakýkoliv úspěch. Schválení pomoci Ukrajině a případné, pro Kyjev pozitivní změny na frontě by takovým úspěchem byly.

I o pomoci Ukrajině hovořil Petr Fiala v Bílém domě s Joem Bidenem:

Premiér Petr Fiala se v Bílém Domě sešel s americkým prezidentem Joe Bidenem. A reportér Deníku Luboš Palata byl u toho.
Dvě české hodiny v útrobách Bílého domu: Co dělal Petr Fiala u Joea Bidena

Premiér Fiala se sešel s oběma stranami sporu, pomoc Ukrajině podpořil i při jednání s Bidenem. Přes velikost České republiky to nemuselo být zcela bez vlivu na rozhodování amerických zákonodárců. Mimo jiné proto, že Fiala mohl přijet do Washingtonu jako představitel země, která dělá pro Kyjev opravdu hodně. Teď i nákupem statisíců kusů munice ve třetích zemích. To byl při Fialově setkání s kongresmany pádný argument.

Evropa má být partnerem, ne americkým dítětem

České chování může být v tomto směru příkladem pro celou Unii. Protože neexistuje žádný důvod k asymetrickému vztahu Evropské unie nebo chcete-li evropských členů NATO a Spojených států. Neexistuje jediný důvod, proč by v něm měly USA dominovat a Evropané hrát druhé housle. Je nás o sto milionů více, a přestože hrubý domácí produkt Spojených států je v přepočtu na hlavu skoro dvojnásobný, celkově Spojené státy vedou jen o trochu. Pokud se připočte Velká Británie, která není v EU, ale je v NATO, tak je to zcela vyrovnaná hra.

To, co ale Evropská unie neumí, je vzít osud do vlastních rukou a stát se z bezpečnostního dítěte, závislého na USA, jako někdy bývají děti na rodičích, dospělým partnerem Američanů se vším všudy.

Premiér Petr Fiala se při návštěvě USA pochlubil tím, že české firmy investují miliardy do americké ekonomiky a dávají práci tisícovkám Američanů:

Premiér Petr Fiala při návštěvě USA povečeřel s českými a americkými investory
Češi investují v USA miliardy, chlubil se Fiala. Jde ale o to, aby to nebyl útěk

Nějaké dobré věci se v tomto směru už dějí. Konečně dáváme důstojné peníze na obranu, nakupujeme moderní zbraně, hledáme cestu ke své energetické nezávislosti, zlepšujeme migrační politiku, podporujeme Ukrajinu důstojným způsobem, byť ne rovnocenným Spojeným státům.

Nikdo neví, jak dopadnou americké volby a co nás čeká v případě, že by vyhrál Donald Trump, který zpochybňuje v kampani ledacos. I spojenectví USA s Evropou. Ale místo strachu o to, co se stane, až přijde Trump, má Evropa pracovat na sobě. A popravdě řečeno, pokud Spojené státy pomoc Ukrajině neschválí, musíme my, Evropané vymyslet, co s tím.

Ne zelená, ale vyzbrojená Evropa

Ruská agrese proti Ukrajině nás měla probrat z mírové lenosti, z iluzí, kterými jsme si omlouvali to, že se nestaráme o naše armády a že jsme se energeticky vrhli do područí Ruska. A že místo toho, abychom byli vojensky silnější, jsme si dali za cíl být co nejzelenější. Bez ohledu na naši bezpečnost, ekonomickou sílu, na to, zda se tím neoslabíme. Potřebujeme nastartovat ekonomický růst, rozjet obranný průmysl, technologicky se udržet na špičce světa.

Nejen v účinnosti větrných elektráren, ale i našich zbraní či kybernetické bezpečnosti. Válka s Ruskem, mocností druhého, třetího řádu, v níž nejsme jako Evropané sami schopni pomoci Ukrajině k porážce agresora, je obrovským varováním. Je to, jako bychom v roce 1939 nebyli schopni porazit Mussoliniho. V situaci, kdy dnešní Hitlerové zatím jen přihlíží. Náš čas k tomu, to změnit je limitovaný. Máme možná rok, možná pět let, ale třeba ani to. Za dva roky se něco v Evropě změnilo, ale příliš málo a příliš pomalu. V Evropě a po pravdě řečeno i u nás, v Česku.

Oslavovat česká nakašírovaná dvě procenta na obranu, v situaci malé, roky finančně tunelované armády, se zbrojovkami, které jen pomalu přechází od kusové výroby, a obyvatelstvem, které nechce o posilování obranyschopnosti ani slyšet, není na místě. Je třeba považovat dvě procenta na obranu ne za maximum, ale minimum. Naši zbrojní produkci musíme zvyšovat ne o desítky procent ročně, ale o násobky dnešního stavu, a vytvořit pro to podmínky na straně financování. Nevím, jestli je třeba uvažovat o návratu branné výchovy. Ale z vlastní zkušenosti musím konstatovat, že armáda a stát mohou a musí maximálně zjednodušit podmínky pro ty, kteří se chtějí v nějaké formě zapojit do přípravy na obranu státu. A ne jim dávat nesmyslné, těžko splnitelné podmínky a odrazovat tímto způsobem zájemce.

Lídři zemí EU projednali možnosti posílení konkurenceschopnosti unie:

Premiér Petr Fiala na summitu v Bruselu
Lídři EU projednali možnosti posílení konkurenceschopnosti unie

Za hranicí Slovenska zuří válka, v níž Rusko nebojuje jen proti Ukrajině, ale i proti nám, byť se zaklíná opakem. Pokud má být něco prioritou, doslova životní potřebou, musí to být teď naše obrana. V míře od roku 1990 nepoznané, protože i nebezpečí, kterému čelíme, takové je. A to se pořád neděje.

Nejsme na to naštěstí sami. Máme jako spojence Spojené státy, Kanadu a doufejme, že i další demokratické části světa. Měli bychom a musíme se stát jako Evropané pro Spojené státy tak nepostradatelným spojencem, jakým jsou dnes Spojené státy pro nás. Čím dříve, tím lépe. Protože pokud má naše manželství či partnerství fungovat, musíme v něm být my, Evropané rovnocenným partnerem. I normální lidské rodiny, kde tomu tak je, jsou ty nejpevnější. Spoléhat jen na blízkost a lásku Američanů k Evropě se vyplatit nemusí.