Ta doba byla na události bohatá, jiskřivá a plná nadějí. Lidé se srocovali na náměstích, aby se postavili čelem proti vládě jedné strany, která si dlouhých čtyřicet let lhala do kapsy, že lid stojí za ní. Nestál a nikdy stát nebude.
Ono to zkrátka bylo všechno trochu jinak. Ta osvěžující vlna přišla, zase odešla a zůstal po ní sice trochu zapatlaný, přesto tuze očištěný stát. Euforie na počátku devadesátých let tryskala snad ze všech, ani bývalé komunisty nevyjímaje. Mnozí ze soudruhů při jistotě, že tohle se povede, demonstrativně odhazovali rudé knížky a ověšovali se trikolorami. Ta doba ale byla i dobou odpouštění. Nemělo tomu tak být.
„Přirovnávám to k situaci v Německu po 2. světové válce. Tam proběhla denacifikace, čím větší pohlavár, tím se déle nemohl podílet na veřejném životě. Bohužel, v Československu se po takzvané revoluci nic podobného nestalo, byť to, myslím, bylo zapotřebí," vysvětloval před několika lety zaníceně v rozhovoru pro Jablonecký deník Robert Hofrichter, politický vězeň, jeden ze železnobrodských skautů, účastník přestřelky na Souši.
Protože ale „dekomunizace“ neproběhla, během pár let začali bývalí komunisté, spolupracovníci i přímo členové Státní bezpečnosti ovlivňovat dění nejen ve společnosti, ale i v průmyslových odvětvích. Dnes jsou takoví i majiteli obřích korporací a dokonce sedí ve vládě. To vadilo a vadí nejen panu Hofrichterovi.
Není divu, že běžný občan České republiky je mnohdy znechucen a zklamán, kde třicet let od odchodu komunistů od moci jsme. Ale i proto je nutné si třicet (a osmdesát) let staré události 17. listopadu připomínat. Zase alespoň na chvilku rozfoukat ten plamen, který tehdy plál. A když ne plamen, alespoň jiskru.
Protože nechceme návrat totality. Protože chceme a můžeme dělat (skoro) vše, na co pomyslíme. Protože svoboda má smysl.
