Hezké. Někde se stala chybička a sám oblastní ředitel se za chyby zaměstnanců zajde omluvit přímo osobně a dokonce napraví neduhy sám. Opravdu hezké, až nevídané. Otázkou však zůstává, zda by stejný postup následoval, kdyby poškozeným nebyla starostka, ale například dělník ve výrobě a nebo by se případ nerozmázl v médiích. Troufám si říci, že ani v jednom případě by se omluva nekonala. A tak tedy se děje podle nepsaného pravidla: nechme věci tak, jak jsou, pokud se o nich nemluví nebo konejme, pokud se o nich mluví. Vždyť ono to nějak projde.

Tak například, když obchodník stále bude prodávat mléko pod míru a nikdo nic neřekne, proč by ho neprodával a nešidil své zákazníky dále. Pokud by se ale jeho nešvar rozkřikl po vsi a hrozila by mu přinejmenším ostuda, asi by nemohl pokračovat v šizení dále. Pracovnice na přepážkách jistě neměly v úmyslu někoho šidit, ani neměly v podstatě jak. Jen se jim nechtělo řešit něco, s čím si nevěděly rady. A starostka cítila oprávněně křivdu. Tak svoji křivdu vykřičela přes Deník. Ne radno si zahrávat s médii, usoudili i páni na vyšších místech, tak šupky dupky spěchali s omluvou. Tvrdým ponaučením bylo pro pracovnice přepážek, že je lepší se usmívat, myslet si něco o trakaři a snažit se problém vyřešit nebo se mile omluvit.