Pohádka o neposlušných kůzlátkách mě napadla při dopisování článku o lidech, kteří se často stávají oběťmi trestného činu, byť právě našich babiček a dědečků bychom si měli vážit nejvíce. Vždyť jsou to právě oni, kteří již prožili to, co nás teprve čeká a stali se tím, čím jsou. Dětmi, puberťáky, někdy i kariéristy, rodiči a prarodiči.
Pohádku o lsti vlka, a jak název nenapovídá prozíravých kůzlátkách, mně musela připomenout kolegyně. O to víc při vyprávění, jakými podvody se vlk dostal do příbytku jeho vytoužené potravy mě napadalo, že babička, na kterou za dveřmi čeká pochybný podomní prodejce, je na tom podobně. Babička taky neotevře hned na první zazvonění.
Scénář je jako přes kopírák. Zeptá se, kdo je za dveřmi, příjemný hlas se představí jménem produktu, který chce údajně prodat. Babi koukne do zrcátka a vidí příjemného slušně oblečeného mladíka, přes řetízek na dveřích otevře, ale mladík trvá na tom, že ji výrobek musí ukázat v bytě. Po desetiminutovém hovoru babička svolí, vždyť už ho trochu zná, a pouští „prodejce“ dovnitř. Ne, nesežere ji jako vlk kůzlátka, jen využije její nepozornosti a sebere úspory. Jenže, když se oběť začne bránit, tak může dojít i na to „sežrání.“