„Netlač na pilu," říkávala moje maminka. A nemyslela to rozhodně pouze v případě, kdy jsem si jako dítko, chtěla na rodičích vymoci sladkost nebo jakousi úlitbu. Naučila jsem se to a současně si vypěstovala velkou odtažitost k těm, kteří si něco vynucují či jsou schopni sáhnout k nátlaku.

Snad proto je mi blízká svobodná profese novináře. Snad proto se snažím naslouchat oběma stranám. A právě proto, přijde-li někdo direktivně, vzepřu se a smysly aktivuji k nejvyšší ostražitosti.

„A tohle nám otiskněte," zavelel zhurta cyklisticky oblečený padesátník, s nímž si hledím přímo do očí. Jen zvednu obočí a než stihnu poznamenat, že bych si s dovolením přečetla, co vlastně žádá publikovat, dodává: „A tady mi to podepište, že jste text přijala!"

Mám pocit, že jsem u inkvizice. Varovné signály lítají z mozku k centru řeči a koordinace. Podvědomí nabádá k obezřetnosti. „Jste v redakce, ale my nejsme úředníci," smírně vysvětluji mužovi, který mi před obličejem šermuje čtyřmi archy papíru.

Jen hrubý odhad textu by vydal minimálně na půl tiskové strany. Stejně jako každému se snažím vysvětlit postup: „Pošlete mi to elektronicky a já si to přečtu a dám vám vědět." Zjevně nechápe nebo nechce.

„Ne, mám na to právo. Chci to otisknout, tady to máte," zvyšuje hlas a vidím, jak mu nabíhají na krku žíly. I hystericky křičícího caparta rychle vyléčíte proudem vody. Ten, bohužel fyzicky nemám po ruce. Hodil by se. V tom zahlédnu v textu invektivy na současné politiky včetně jmen.

„To jsem si měl vzít zase kameru, jako minule k jednání s vaším kolegou," brunátní muž vytahujíc své eso z rukávu v domnění, že zřejmě upadnu strachy na kolena. Tak odposlech na nás… Vždycky byla naše redakce pro všechny oázou bezpečí, ať se u nás svěřili s čímkoliv a o komkoliv.

„Nic vám neotisknu. A prostudujte si zákon číslo 46/2000  Sbírky. I za váš text nese vydavatel odpovědnost," razantně ale s klidným a ztišeným hlasem opáčím. „Tak vy mi to tedy neotisknete… Hm, tak mi to tady podepište, že mi to neotisknete a proč," mele si svou a skoro nadskakuje vzteky… „Sbohem!" a lehce kynu rukou směrem ke dveřím.