Možná mně maminy dají zapravdu nebo si řeknou, co ta holka o tom ví. Přestože můj věk se již dávno přehoupl za hranice, kdybych mohla sehrát roli matky, zatím se mi o malého brečícího, nic nedělajícího človíčka, který stále vyžaduje pozornost, starat nechtělo. Nedala jsem ani na rady kamarádky, která mi den co den říkala, jak je hrozné být starou matkou. Nic naplat, nepomohlo mi ani přijmout obrázek jejího kulatícího se bříška. Ba naopak. Tak tohle ne, řekla jsem si, žádný takový, já budu tloustnout a druhá polovička bude jen přihlížet jak zvracím, nemůžu alkohol a mám deprese z těhotenství. Bude lepší, když si nějakého černouška adoptuji, jak to dělají slavní. Jenže, rok se sešel s rokem a věřte nebo ne o ničem jiném se se mnou nedalo bavit než o dětech. Také už jsem si jedno schovávala v bříšku a nemohla jsem se dočkat, až to malé stvořeníčko budu držet v náruči. A kde se vzala taková změna? Zničeho nic. Jen tak. Zkrátka, bylo dost pubertálního života, nastal čas věnovat se tomu nejdůležitějšímu – dětem.