Toto letí. Já maturoval v roce 1992. A když se podívám zpět, byla to sranda, i když v těch dnech hrály nervy na tu nejnapnutější strunu. A jako mnozí nalézám dnes v těch vypjatých dnech i úsměvné momentky. Tak třeba, náš ročník jako poslední maturoval z ruštiny. Dostal jsem tenkrát Puškina, velkého ruského spisovatele, kterého jsem se bál jako čert kříže, ani nevím proč. Fakt je, že jsem toho o něm mnoho nevěděl. Ať jsem dělal na „potítku“ co jsem dělal, nějak mě nic nenapadlo. Na papíru pár řádek, snad na čtyřku. Rozpaků si všimla profesorka ruštiny, která nás celý rok dusila, jak mohla, ale věděla, že umím. Zvedla se a donesla mi Puškinovu fotografii. Koukal jsem mu do očí a snažil si vzpomenout, co to šlo. Bezmyšlenkovitě jsem se fotografii, kterou profesorka držela přitisknutou na stole, snažil otočit. Ruka povolila. A hle, na druhé straně Puškinův životopis, dokonce stručný popis, tuším, že Evžena Oněgina. Měl jsem vyhráno. Při zkoušce se profesorka zeptala na nějakou drobnost, která mi buď unikla, vypadla mi z hlavy, nebo na fotografii nebyla. Nakonec tedy ruský jazyk za dvě. Uráááá!