Památka zesnulých má v našich životech pevné místo. Drtivá většina z nás, kteří ještě šlapeme po matičce Zemi, ztratila v životě někoho velmi milého, na něhož vzpomínáme i po dlouhých letech. Na jednu stranu chápu ty strýčky a dědečky, kteří vytáhnou zakonzervované plechové miláčky a zase jednou za rok ohoblují rez z kol. Na stranu druhou mne vždy návštěvní horečka hřbitovů v začátku listopadu překvapí a hlavně, není mi příjemná. Proto jsem si byl zavzpomínat na babičku, dědu a bráchu již v minulém týdnu. Zapálil jsem za každého svíčku, položil květiny a postál. Vzpomínal jsem na dědovy kulišárny, babiččinu přísnost, s kterou nás vedla k pořádku a úctě ke starším, i na světla v očích mého malého bratříčka. Vzpomíná tak každý, každý však na něco jiného, jinou příhodu, jiného člověka, s různou intenzitou. Všichni ti lidé, kteří odešli tam odkud není návratu, žijí v nás, byť to zní jakkoli pateticky. Snažme se všichni chovat se tak, aby naši předci a lidé, které jsme milovali, mohli shlížet na nás z onoho světa a hrdě říkat ostatním sobě rovným: To je moje rodina. Já tomu věřím.