Když jsem hrál za malé žáky, chodil nám fandit pan František, po vesnici známý jako Fanda. Ten, jak přirazil na kterýkoli zápas, bylo o zábavu postaráno. Řval jako tur a to, prosím, bez nejmenších pochybností. Měřil asi dva metry a stejný počet metráků váhy zdobilo tohoto fanatického fanouška místního fotbalového týmu Sokol. Pro jednoho nezáživný fotbal okresní provenience, pro Fandu sobotní a nedělní odpoledne plná adrenalinu, dobrého piva a výtečných klobásek, které s láskou připravoval pan Klánský ve staré plechové udírně. Z ní se dým valil zespoda i shora. Bude tomu už jistě více než dvacet let, kdy se panu Klánskému stalo, že nesehnal své vynikající klobásky a po urputném boji s frontami v řeznictvích zakoupil zaručeně delikatesní buřty, kterých bylo, světe div se, jako máku. Pan Klánský ten den rozdělal oheň v udírně a připravoval se na šlágr pralesní ligy, když ho napadlo, že delikatesu ochutná. Pamatuju si na to úplně přesně, protože pan Klánský byl takový obecní strýc a na stadiónek jsem mu bezmála před každým zápasem pomáhal tlačit kárku s proprietami. Pan Klánský se zakousl do buřtu, zčervenal, zbledl a buřt vyplivl. Nechtěl je tehdy ani prodávat, ony opravdu nechutnaly moc dobře. Jenom Fanda, ten se olizoval, od pana Klánského si pár buřtů koupil i domů. Někomu prostě chutná i kombinace špatné buřty, nevzhledný fotbal a dobré pivo. Ale možná, že by se Fanda spokojil i s teplým kapákem. Škoda, že už se na to Fandy nemůžu zeptat.