Teda já se přiznám, pane inšpektór. Já sem taková nervózní povaha, víme? Nemám rád drobáky a doma je sypu do k tomu připraveného hrnku. Když se stane, že už musím parkovat na placeném, bývá ale nicota mincí tuze zapeklitou věcí. To se nenápadně, za pohvizdování třeba Anči Dlaňové (znáte, pane inšpektór?) vyplazím z auta, vynořím se o dvě řady dál a dělám jakože nic. Ale bojim se, aby mě nevyhmátli četníci, to zas na mou obhajobu, páč ty jsou na tohle jako psi. Jako tuhle. Zaparkuju, obezřetně snažil jsem se zmizeti z dohledu. Když tu nedaleko vynořila se patrola. A je zle, pomyslel jsem si a vyrazil hřmotně zpátky k vozu. Muže zákona ni obrácené kapsy naruby nepřesvědčily. A že zaplatím pokutu! Pane inšpektóre a tehdy mi ty nervy ruply. Vzal sem ho přes hubu a už mě vedli. Tak snad, až bude náš Pepík velkej, nebude se za auto platit, páč Pepík má náturu po mně, drobný nenosí a po hubě dá bez rozpaků. A nebo už nebudou krejcárky v kapse tak nahlas cinkati a pokojné lidi tak zlobiti. Tak, pane inšpektór, za kolik to mám dneska?