Vláda je zase jednou k smíchu. Konkrétně TOP 09 a její předsedkyně Markéta Pekarová Adamová. Ta po sněmovních volbách odmítla ministerskou pozici a vybrala si daleko pohodlnější, avšak politicky nicotné křeslo šéfky dolní komory. Ve Fialově kabinetu tak měla jen jednoho důležitého zástupce, a to Vlastimila Válka na zdravotnictví. Druhé křeslo se vytvořilo uměle, protože v minulém období baču přes vědu, výzkum a inovace nikdo nepostrádal. Také proč, když čtyřicet miliard spravují jednotlivé resorty, vysoké školy či Akademie věd, takže po jejich přidělení na další využití těchto prostředků už ministr nemá vliv?

V kabinetu tak mohl za topku sedět vlastně kdokoliv. Není důležité, zda se dané oblasti věnoval, měl respekt odborné obce a byl dobrý manažer. Dokonce ani to, zda se to časem jakž takž naučil. Pokud neplnil reklamní misi a neměl lajky, byl v háji. Přesně to se stalo Heleně Langšádlové.

Zpackaná ministerská šaráda

Zoufalý nedostatek lidí vedl TOP 09 k nominaci Pavla Tuleji. Ani si nestihla prověřit jeho vědecké a lidské kvality, stačilo jí, že působil jako rektor. Tak šup s ním do vlády. Vyrobila ostudu jako hrom. Teď schlíple sahá po osvědčeném poslanci Marku Ženíškovi, který k vědní problematice nemá nijak viditelně blízko, ale aspoň v tom umí chodit.

Jak tato šaráda asi působí na občany? „Jedním ze zásadních problémů je dlouhodobý nedostatek důvěry ve stát ze strany obyvatel, který je doprovázen několika jevy: nedostatečnou odolností demokratických institucí, nesrozumitelnými kroky vlády, špatnou komunikací a neefektivním bojem s dezinformacemi a hybridními hrozbami,“ zhodnotila loňskou situaci v zemi iniciativa Rekonstrukce státu.

Pamětníci si možná vzpomenou na vtip, který se vyprávěl za socialismu: „Z amplionu v Bardějově zní výzva: „Každý, kdo ještě nemá funkci v Praze, ať se dostaví zítra v sedm ráno k autobusu.“ Dodám vysvětlivku pro mladší ročníky. Po sovětské okupaci se jedním z nejmocnějších mužů v Československu stal Vasil Biľak, dlouholetý tajemník ÚV KSČ. Narodil se na severovýchodě Slovenska a do Prahy díky němu přišlo „dělat politiku“ mnoho jeho krajanů. Většinou bez vzdělání, ale se správnou ideologickou výbavou.

V listopadu 1989 vtrhli do našich životů Václav Havel, Miloš Zeman nebo Václav Klaus a působili jako zjevení. Jejich slova měla obsah, věděli, čeho chtějí dosáhnout. Dva posledně jmenovaní kolem sebe vybudovali silnou levicovou a pravicovou stranu. ČSSD a ODS měly srozumitelný, na idejích postavený program a spoustu výrazných osobností.

Kde ty osobnosti jsou, kde mohou být

Připomněla jsem si to v souvislosti s úmrtím Miroslava Macka. Nebyl to politik mého gusta, avšak muselo se mu nechat, že byl vzdělaný, chytrý a ve svých názorech přímočarý. Když zemřel, většina lidí si vybavila právě jeho nezaobalené vyjadřování. „Byl pracovitý, byl nebojácný a ryze pravicový člověk,“ napsal o něm Václav Klaus. Macek odešel z politiky v roce 2001, a přesto si na něj spousta lidí vzpomíná jako na výraznou osobnost polistopadové scény.

Mohu ale jmenovat spoustu dalších, třeba Jaroslava Kuberu, břitkého ironika a stále dokola voleného primátora Teplic. Silnou stopu v novodobé historii zanechal i lidovecký předseda Josef Lux, dodnes vnímáme kouzlo exministra kultury za sociální demokracii Pavla Dostála. Kde jsou jejich pokračovatelé a kde strany, které tehdy reprezentovali? „Dnes to jsou často spíš uzavřené kluby, které ani moc o členskou základnu nestojí. Usilují, a všichni víme, jakými formami, jednou za čas, když jsou volby, o hlasy voličů, a tím to pro ně do jisté míry končí,“ komentoval bývalý předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský před dvěma roky v Českém rozhlase partajní úhor.

Do vysoké funkce se dnes nedostane člověk jen proto, že se kdesi narodil a žil (i když počet ministrů z Brna je trochu podezřelý), nebo slepě věřil jedinému uznanému světonázoru a jinak byl úplně tupý. Jenže současná kritéria také nejsou zrovna důvodem k jásotu. Musíte být členem partaje, která tvoří koalici nebo ji podporuje. Pokud není ve vládě míst dost, bez problémů se vytvoří, jak je popsáno výše.

Výbušný koktejl

A když selhávají politici, kteří jsou zaměnitelní, často arogantní, nekompetentní a občas trapní až směšní, občané nemají jistotu, že je nahradí profesionální a výkonná státní správa. Ve výroční zprávě Nejvyššího kontrolního úřadu se tak můžeme dočíst, že „v době zhoršující se bezpečnostní situace ve světě není Česká republika dostatečně připravena na krize a mimořádné události.“ Každého daňového poplatníka musí napadnout, co ve svých funkcích ti politici a úředníci tedy dělají.

Dohromady to tvoří výbušný koktejl, který může přijít společnost jako celek draho. Latentní nespokojenost s politickou scénou, neustálé ataky a cílené rozdmýchávání nenávisti a nedůvěry jsou živnou půdou pro nástup někoho jiného, mladého. To bude sekáč, který se nezakecá, řečeno hláškou z Járy Cimrmana. Stranické centrály by neměly šílet kvůli klikům na posty svých známých tváří. Jejich cílem nemají být jenom vyhrané volby, ale také kultivace veřejného prostoru. A pokud zajdou na úbytě politické rezervoáry, bude zle. Neboť, jak praví Ústava ČR, tuzemský politický systém „je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran“.

Kdo ale bude soutěžit, když tu nebudou žádné životaschopné organismy a místo nich se budou nabízet jen nýmandi, obchodníci s mocí nebo hochštapleři?