K pokladům českého jazyka, české hudby, české historie, odkazu předků … a jakkoliv podobně to nazveme … jistě patří Smetanova Prodaná nevěsta. Podle školních osnov se o příběhu Jeníčka a Mařenky učí školáci a netroufám si odhadnout kolik náctiletých skutečně tuto operu vidělo. Na živo. Nepatřím s těm nejmladším, ale také se ještě neřadím k těm nejstarším. Přiznám se: Prodanou nevěstu jsem v divadle viděla celkem třikrát. Poprvé v Národním divadle jako malá holka a ty tři hodiny ve mně zanechaly stopy… vůbec mě to nebavilo, bylo to dlouhé, nerozuměla jsem, co zpívají, byť mi maminka libreto převyprávěla.  Zatím poslední zpracování jsem si užila a najednou byla závěrečná scéna… také jsem chvílemi nerozuměla, co zpívají… oni sami přesně také ne. S českou výslovností se poprali hrdinně. Cizinci a Sabinovo libreto. Klobouk dolů. Spokojená byla i moje šestaosmdesátiletá mamka. „Dali tomu takový moderní šmrnc. Sto padesát let stará opera dostala svěží švih a zkostnatělost zmizela," hodnotila stará dáma… Chápu, že se nemůže líbit všem všechno, ale zlobit se, že je neodpustitelné pojetí komické opery ve stylu šoumenském a la Hollywood s „colty proklatě nízko", není fér. A k tomu s dovětkem, že jejich nedokonalou češtinu nezbylo než tolerovat. „Jde přece o naše národní „zlaté stříbro" – a nelze snad připouštět, aby to někdo přetvářel v nepřijatelný paskvil," rozhorlil se Jindřich Ťukal z Jablonce ve svém emailu, který mi přišel ještě v noci. Možná škoda, že odešel po prvním dějství… vždyť opera teprve začala gradovat.