Jo jo, během ku zdraví, řekl jsem si ještě coby malé robátko, a vyrazil na běžecké ovály okresních a posléze i krajských přeborů, do přírody, ba i Partyzánský samopal se našemu družstvu podařilo slavně vyhrát. A že jsem to bral vážně! Na nejmenovaném závodě v okolí malého hrádku, který stojí na vrchu, jež v pravěku chrlil oheň a kamení, jsem byl již po několikáté. Bodejď by ne, vždyť se konal v podstatě za humny. Tenkrát mě kvůli věku šoupli do starší kategorie, ale příliš jsem si z toho hlavu nedělal. Jak jsme vyrazili na několikakilometrovou trať, poznal jsem, že mám sílu na přední umístění. Proto jsem vyrazil ještě křepčeji a zanedlouho jsem funěl na krk vedoucímu závodníkovi. Přibližně tři sta metrů před cílem Miloš odpadl a já běžel s vítězoslavným úsměvem rozježděnou polní cestou vstříc sladkému vítězství. Jenže opět se potvrdilo rčení: Neříkej hop, ještě jsi nepřeskočil. Stačil malý výmol, špatný došlap a už jsem se válel v bahně, navíc s pěkným výronem v kotníku. Miloš mě předběhl a já dobelhal druhý. O několik let později jsem se na jednom závodě střetl i s běžcem tmavé pleti, odkudsi z Afriky. Protože věděl, že nemá ve své kategorii přemožitele, vymodlil si zařazení do vyšší. Doběhl třetí, já za ním. Místo zlata získal jen bronz. Ale takovým lidem já říkám: Pane!