Nechali jste se také zmást poplašným mailem? Zajisté nejste samotní a mne mrzí, že jsem také přispěl svou troškou do mlýna na tomto místě otištěnou poznámkou. Tak jinak. Můžeme nadávat na politiku ČEZ, na zdražování elektřiny, ale asi ne na tarify. Budiž, zřejmě se najde pár lidí, kteří změní tarif na Basic, aby ušetřili oněch sto dvacet korun. Dobrá, po internetu to jde zřejmě rychle a snad i bezbolestně. Ale ruku na srdce, kdo kvůli této částce, již v podstatě nevyužije, vyrazí do zákaznického centra? A tak i já zůstanu u tarifu, jaký mi společnost nadiktovala a byť nevolám na zákaznickou linku jak je rok dlouhý, mám alespoň dobrý pocit, že mám něco navíc. Že za těch sto dvacet korun ročně defakto nic nedostanu, neřeším. Více řeším ceny v obchodech. Pročítal jsem na podzim články o srovnání potravin a pochutin u nás a v Německu, kde například psali o cenách mého oblíbeného alkoholického nápoje, zkrátka značkové whisky. U nás stála čtyři stovky, v Německu o stokorunu méně. Před Vánoci spadla láhev ušlechtilého alkoholu i u nás na tři stovky. A to se mi líbilo. Jen škoda, že jsem si pár flašek nekoupil do zásoby. Když jsem si ji totiž chtěl koupit před pár dny, stála čtyři sta dvacet. Krize nekrize, naše obchody asi zkouší, co zákazník vydrží. Otočil jsem se a zapřísahal jsem se, že si pro tu flašku dojedu za hranice. Ať utratím za benzín, ať euro stouplo, flaška bude i tak o stovku levnější. A koupím si i novou pračku, když už tam budu. Pojedu. Už jenom z principu. A z pocitu, že doma nejen mne chce kdosi sedřít z kůže. Poněkud smutné myšlenky dvacet let po „Sametové revoluci“.