Za komunistů bylo většinou jedno, co to teče z kohoutků. Pamatuju vodu hnědou, smrdící hnojem i průzračnou s chemickou vůní. A bylo to všem ukradený, alespoň si nevzpomínám, že bych se o zákazu pití takové vody jen byť doslechl. Na pole v okolí pramene pitné vody se sypalo umělé hnojivo rovnou po letadlech, co pomohly lapit i Jóžina z bážin, v potoce ležely staré pneumatiky a tvořila se krásná nažloutlá pěna, louže zdobila mastná oka. A že v rybníce každou chvíli plavalo těch pár utrápených zdevastovaných rybek břichem vzhůru, to vadilo jen nám malým, kteří jsme chodili do obecního rybníčka smočit údy. A nikoho nenapadlo kupovat balenou vodu. Dokonce si vzpomínám, jaké bylo pozdvižení, když do naší střediskové obce přivezli jednu z prvních várek balené vody. „Prodávat vodu, za tyhle nekřesťanský peníze, kdo to kdy viděl,“ hartusily babky před krámem. Dnes nehartusí, a sem tam si nějaký ten litránek také koupí. I to je evoluce trhu a společnosti.