Nikdy jsem kouzlu blikajících obrázků nepodlehl, ale mnohé jsem viděl a zažil. Třeba jistého pána od nás z někdejší střediskové obce. Komunisti padli a otevřely se mnohé dveře. Ale nejen ty ke světlým zítřkům, nejen ty na hranicích, ale i dveře, které v sobě skrývaly nebezpečí. A tak mu říkejme třeba František. Po revoluci získala jeho rodina v restitucích tamní malou pilu. A František jako nejstarší z rodiny pilu vedl. Byly to zlaté časy, pila prosperovala, řezala české dřevo pro německé odběratele, účet firmy plnila týden co týden pěkná sumička. František, ač abstinent, vyslyšel jednoho dne volání svého kamaráda a zašel si do místní hospůdky na pivo. Tam za rohem stáli zloději, bez duše, lákající svými světýlky. František byl jako omámený a z omámení se do konce života nevzpamatoval. Prohrál nejprve hotovost, pak i samotnou pilu. Byl jsem ze zjištění, jak hluboce František automatům propadl, doslova v šoku a snažil jsem se tu rozvrácenou duši pochopit. Nepochopil jsem. František měl vše spokojenou rodinu, prosperující podnik, zdraví. Zemřel vskutku příznačně. Srdce nevydrželo další příval adrenalinu nad točícími se symboly. Co po Františkovi zbylo? Nic, jen vzpomínka na zpackaný život a jako memento prosperující pila. Vedená Josefem. A ten není gambler.